Studium v Německu

Google.com

Poslední dobou nejčastěji slýchávám otázky typu: "Tak co v Německu?" nebo "Co Německo?", ale je čím dál tím těžší vymyslet pro každého jinou adekvátní odpověď.

Protože by to třeba mohlo někoho zajímat, rozhodla jsem se tedy, že podám vysvětlení a několik informací o mém současném novém životě také vám, čtenářům.

(Na ročním pobytu a studiu v Německu jsem díky projektu Euregio, kterému také děkuji za tak skvělou životní příležitost a hlavně obrovskou zkušenost.)

Proč jsem se vlastně do tohoto projektu přihlásila?
Už odjakživa mě bavily více jazyky než přírodní vědy, a když jsem se dozvěděla o této šanci, zaujalo mě to hned napoprvé. Nikdy bych neřekla, že se dostanu tam, kde teď jsem, ale jsem za to nesmírně ráda.

Jak probíhal výběr?
V každé škole probíhá výběr studentů jinak, ale u nás na gymnáziu se každý rok stanoví termín
a následně po přihlášení určitého počtu studentů uskuteční učitelé naší školy (především němčináři) výběrové řízení a dva nejlepší uchazeči jedou studovat do Bavorska.

Jak jsem se připravovala?
Kolem ročního studia v Německu samozřejmě byla spousta papírování a vyřizování, ale především také psychické přípravy.
Na doporučení mých známých a samotného pana učitele jsem se z vlastní vůle učila německy i samostatně, ale jak se ukázalo, nakonec mi to nebylo nic platné.
Ze začátku jsem vůbec nemohla uvěřit tomu, že jsem byla vybrána a že jsem se tam dostala.
Následně ale přišly obavy a strach. Vůbec se mi do Německa nechtělo. Představovala jsem si, jak tam budu sama, nikomu nebudu rozumět, přijdu o všechny kamarády a podobně. A nakonec?

Jaký byl začátek?
Právě tohle je také jedna z nejčastěji kladených otázek, na kterou je poněkud komplikované odpovědět. Každý začátek je těžký, složitý a musíte mít opravdu hodně trpělivosti. Ale jakmile to překonáte, už vám nebude stát nic v cestě.
Můj začátek byl opravdu hodně těžký. Sžít se s ostatními, zapadnout, připadat si jako doma, zvyknout si na všechno... to se mi podařilo téměř až teď v polovině. Jazyková bariéra je obrovský problém,
ale naštěstí je řešitelný. Chce to hlavně čas, chladnou hlavu a pevné nervy.

Kde tedy vlastně jsem a jak to "mám"?
Bydlím u jedné velmi milé hostitelské rodiny v Pasově. Mám dvě malé hostující sestřičky (3 a 5 let) a dva starostlivé, milé hostující rodiče. Bydlím asi pět kilometrů daleko od centra. Chodím do školy Adalbert-Stifter-Gymnasium do 10a. (V Německu jsem o ročník níž, aby to bylo pro studium jednodušší.)

Jak je to teď?
Už mám za sebou téměř polovinu a vůbec se mi z Německa nechce. Ze začátku se mi nechtělo tam a teď se mi zase nechce zpátky. Zvykla jsem si na tamější zvyky, tradice, lidi, a hlavně život. Skamarádila jsem se s novými spolužáky a zavedla úplně jiný (nový) způsob života. Opravdu se mi tam líbí a obávám se, že se mi vůbec nebude chtít jet na konci května domů.

Google.com

Všechno má své světlé i stinné stránky a to platí i u tohoto školního roku. Jsem někde, kde jsem ráda. Dělám něco, co mě opravdu hodně baví a naplňuje, ale zároveň je to někdy až k zbláznění a člověku se pak motá jazyk jako po vypití určitého množství alkoholu.
Nejtěžší na tomto školním roce je asi učení, domlouvání se s učiteli, dopisování testů a spousta dalších jiných věcí, které s tím souvisejí, když chcete jeden školní rok přeskočit a jít se svou třídou do dalšího ročníku.
Tento způsob života jsem si ale vybrala sama, a tedy jsem musela počítat i s tím, že někdy bude nutno "zatnout zuby".
Chtěla bych poděkovat všem, již mě podporují, díky kterým vše zvládám a díky kterým vlastně můžu v Bavorsku žít a bydlet alespoň jeden školní rok.